Last time

Každej příběh má svůj konec. Tohle je konec příběhu o jedný smutný duši.

Už o tom nějakej čas uvažuju. Že s tím přestanu. Ne psát úplně, i když to tak poslední dobou občas vypadá. Ale psát sem a hlavně takhle. Sporadicky, tematicky neuceleně, celkově dost nekvalitně. Vždycky mě fascinovalo, proč tady publikuju hlavně ty věci, co ani já sama nepovažuju za hodnotný. Byl to spíš jen způsob, jak se zbavit přetlaku, než vyjádření jakési umělecké hodnoty. Když se zpětně podívám na těch 66 příspěvků, publikovaných během necelých čtyř let, hrdá na to fakt nejsem. Našla bych tak 5 věcí, co se mi relativně líbí, zbytek stojí za prd. Přesto jsem ráda, že jsem to napsala a dala to sem, protože je to pro mě dobrej materiál pro sebereflexi.

Vždycky jsem chtěla psát blog proto, abych se pak jednou mohla podívat na ty texty a říct si, tohle jsem vytvořila. Problém je v tom, že je to jen špička ledovce. Všechno ostatní, a podle mého o dost lepší, je schovaný v útrobách mého počítače. A kdo ví, jestli to někdy uvidí denní světlo. Tak či tak mapuje tenhle blog určitou část mého života, kterou jsem ráda, že jsem prožila, ale zároveň jsem ráda, že už je za mnou. A opravdu je.

Tenhle rok se toho dost událo a změnilo. Já jsem se změnila. Poznala jsem spoustu nových lidí, kteří mě v mnoha ohledech ovlivnili. Změnila jsem některé své názory a postoje, mnohdy do dost umírněnějších forem. Možná stárnu, možná ztrácím svou naivitu, nebo možná získávám větší nadhled. Každopádně jeden z důsledků těchto změn je, že daleko víc přemýšlím o tom, komu svoje názory předávám a v jaké formě. Což je určitě jeden z důvodů, proč jsem se rozhodla s tímhle skončit.

Možná by bylo milý, kdyby tenhle příběh o jedný temný depkoidní duši měl šťastný konec, pravda ale je, že asi nikdy nevyrostu ze svojí naivní představy o fungování světa natolik, aby mě realita přestala drtit. Jen se to možná naučim lépe sama sobě odůvodnit tak, abych s tím dokázala žít.
Sally

btw, why Sally? So...

Otázka priorit

Pokaždý, když jsem na místě jako je tohle, mě podobný myšlenky dřív nebo později doženou. Myšlenky na to, že realita je Bitch.

Celej život se setkávám s lidma s různými druhy postižení. Někteří jsou na tom lépe než já, většina ale hůř. Já měla prostě štěstí. Nejen co se zdravotního stavu týče, ale hlavně proto, že mám rodiče takový, jaký mám a že mě donutili vymakat se tam, kde jsem. Nejcitelněji si to uvědomuju ve chvílích přímé konfrontace s někým, kdo to štěstí neměl.
Je tady jeden kluk. Je stejně starej jako já, je vážně hrozně hezkej! Ale je na tom dost špatně. Spasmus celýho těla, koordinace pohybů na bodu mrazu, skoro nemluví, ale relativně dobře chodí. Jmenuje se Jakub. Při snídani sedíme naproti sobě. Pokaždý se pozdravíme a pak se na sebe celou dobu zubíme. Pokaždý se musím hrozně moc snažit, abych se nerozbrečela. Ten pocit se hrozně těžko popisuje. Pocit bezmoci a naprostýho NASRÁNÍ na osud. Proč se tohle děje? Proč někdo může žít normální zdravej život a někdo ne? Všechno má svůj důvod. Nevim, jestli se Jakubovi taky někdy honí podobný myšlenky hlavou, možná jen někdy, výjimečně. Je totiž šťastnej. Aby ne, dneska už toho přece tolik dokázal! Ráno vstal, obléknul se a došel si na snídani. Pro vás něco tak běžného, že nad tím ani nepřemýšlíte, pro člověka s podobným postižením ne. I ten nejjednodušší úkon, jako je vylézt z postele, ho stojí hrozný úsilí. Vim to, každej den na to myslim.
Abych si rozptýlila myšlenky, zapnu Twitter. Teroristický útok v Sýrii, demonstrace proti uprchlický krizi.. pořád dokola. Už ty články ani nečtu. Nenávist, násilí, bolest. Podívám se zpátky na Jakuba. Zrovna se strašně moc soustředí na to, aby se napil čaje a přitom se celej nepolil. Trvá mu dobrou minutu, než hrneček dopraví až k ústům, ale nakonec se mu to podaří. Usměje se na mě a já se usměju na něj. V „normálním světě“ by teď Jakub možná taky sjížděl Twitter, nebo se vzpamatovával ze sobotní pařby nebo dělal cokoliv jinýho. On ale sedí tady, naproti mně a soustředí se na každý úkon, který vy považujete za automatický. A pořád se šťastně usmívá. Přes všechnu tu bolest, přes to, že ví, že jeho život bude milionkrát těžší než kohokoliv jiného a málokdo si to uvědomí. Usmívá se proto, že tím nerozlitým čajem zase posunul o kousek k normálnímu životu.

Když odcházím z jídelny, už se slzy ani nesnažim zadržovat. Nebrečim kvůli Jakubovi, ale kvůli všem lidem na světě, kteří si nikdy neuvědomí, co skutečně je v životě důležitý a raději se budou dál navzájem zabíjet a ubližovat si. Přála bych si, aby si právě tací uvědomili, jak těžký může být někdy žít.

Sall

Den 12

Dneska přijela kontrola ze štábu. V praxi to znamenalo, že jsem celý dopoledne uklízela v pokoji a větrala mikiny, co smrděly od..ehm..

Procedury jsem si odbila rychle, měla jsem samí takový, u kterých nezáleží na tom, v kolik tam přijdete, takže jsem je všechny obešla najednou. Maminka přijela kole třetí hodiny. Blbý bylo, že celej den prší, je zataženo a celkem zima. Ukázala jsem jí svůj luxusní pokojíček a pak jsme vyrazily do města. Zastavily jsme se v pár mých oblíbených podnicích na pivo a prošly si park.
Když jsem šla na večeři, mamina šla vyzkoušet náš místní bazén. Pak jsme šly ještě na chvíli ven, ale začalo pršet. Uvědomila jsem si, že po večeři jsem tady venku ještě nebyla :D
 Lemra. 

Večer jsem šla jen na chvíli na internet a pak jsme ještě kecaly dlouho do noci. Na tajňačku jsem jí nechala přespat u mě, protože spolubydla už odjela domů. 

Je tady hnusně, ale mě to neva.

Den 11

Dneska jsem nedělala nic.















Jen jsem se zamilovala.















S.

Den 10

První noc v novém bytě byla dokonalá. Večer jsem dorazila z divadla celkem brzy, tak jsem šla ještě na chvíli na internet. Nová spolubydlící ještě koukala na televizi, když jsem přišla, ale jakmile jsem za sebou zavřela dveře, jako by neexistovala. To ticho bylo opojný. Spala jsem celou noc. Tvrdě, klidně. Ráno jsem se probudila naprosto fresh. Zatím rozhodně nejlepší noc tady.

Ráno jsem měla jen jednu proceduru. Termální koupel, ale už od osmi. Trochu se mi nechtělo, ale bylo to nakonec fajn. Takovej kjůt bazének zapuštěnej v zemi, akorát pro jednoho, s horkou vodou. Jakmile jsem se tam naložila, skoro jsem z toho usnula. Dvacet minut je ale dlouhá doba, a jelikož tam nejdou žádný trysky ani bublinky, jako v ostatních koupelích co mám, začala jsme se trochu nudit. Naprosto vážně jsem začala uvažovat o tom, co by na to sestřička řekla, kdybych si přinesla třeba kachničku bo tak něco :D :D  Když jsem vylezla, zabalila mě do prostěradla a do deky a nechala na lehátku odpočívat. Bylo to TAAAK příjemný. Pak jsem šla na snídani. Seděla jsem tam zase hodinu, popíjela kafe a pomerančovaj džus a pozorovala lidi. Upřímně, lidi jsou neskutečně rozežraný prasata. 

Po snídani jsem se vrátila na pokoj a četla jsem si a usnula jsem u toho. Probudila jsem se akorát na oběd. Tak jsem šla na oběd a po obědě na chvíli ven. Jen jsem se prošla po parku a došla si do Alberta, pak jsem se zase vrátila na pokoj. Nová spolubydlící je fakt správná. Celý odpoledne ležela v posteli v noční košili, luštila křížovky a k tomu zakusovala sýr a hroznový víno. Já měla dost podobný plán. Zalezla jsem do postele a četla si. A zase jsem u toho usnula a probudila se až na večeři. Skoro jsem na ní ani nešla, zrovna se mi tak hezky spalo. Po večeři jsem se ale do postele zase vrátila. Říkala jsem si, že jsem hrozná lemra, když v sobotu večer ležim doma v posteli, tak jsem šla alespoň na chvíli na net. Za chvíli šla kolem paní J. ať se s ní prej jdu před spaním projít. Obešly jsme jednou barák a pak seděly dlouho na lavičce před ním a povídaly si. Bylo to fajn.

Je tady úplně nejlíp!